Salmonela Lisá je česká zpěvačka narozená v Lisé nad Labem. Ve hře Plešatá zpěvačka ztvárnila Plešatou zpěvačku a dostala cenu Thálie, kterou poslala na dobročinné účely do tramtárie. Lidé si ji často pletou s Jiřinou Bohdalovou.
Salmonela Lisá je česká zpěvačka narozená v Lisé nad Labem. Ve hře Plešatá zpěvačka ztvárnila Plešatou zpěvačku a dostala cenu Thálie, kterou poslala na dobročinné účely do tramtárie. Lidé si ji často pletou s Jiřinou Bohdalovou.
Šestý čtenář Sernato Strupnapič se po strašně dlouhé době a důrazném výslechu přiznal, že byl tím posledním a čtenářem Hrbatova Kostelce.
Sešel se s ním osobně starosta Julius a osobně mu se slzami v oku a ječným zrnem políbil prdel.
"Je to takový tradiční zvyk u nás na úřadě, že kdo přijde, tomu políbíme prdel a nebo on nám. Vycházíme si vstříc aniž bychom k tomu potřebovali uplatňovat brachyální násilí či sanitární keramiku. Teď to vyšlo s krásným kulatým výročím šestého čtenáře, který je nám naprosto ukradený. Za barákem továrna jak hovado, sousedce vyrostla druhá brada a třetí hlava, tak proč si jen tak při pochybném a pro nás absolutně bezvýznamném výročí nezapolíbit co se zamane.
Vyzývám tímto širokou veřejnost. Líbejte si prdel o sto šest a buďte blond."
Dopisovatel ze Svazu nám píše informace o kterých jsme ani my sami netušili...
Správné JPS vám na cesty ukáže cokoliv. Kdo se vyzná v souřadnicích, je pro něj cestování daleko snadnější." říká Julius Šuman, který nikdy pomoc při hledání míst nepotřeboval.
Je to tím, že Hrbatův Kostelec je vystaven z neviditelného dřeva, které se stalo naprostou senzací ve Švédsku, tudíž nepotřebuje žádné souřadnice. Město nenajdete, pokud ho nebudete chtít vidět"dodává s úsměvem na rtech, jako by se vysmíval všem Murphyho zákonům.
Je to neuvěřitelná optická iluze. Obalené je nejen dřevo na domech, ale i silnice, auta, značky, dokonce i stromy, na které neserou ptáci, protože je nedokáží najít. Ludmila Kyprá z místní trafiky tvrdí, že ji to dokonce zlepšilo sexuální život. Zužuje si s tím i bobra.
Dokonce i někteří obyvatelé mají problém s Navrátilem. Obvykle tomu bývá po návštěvě místního Parlamentu s výčepem, kteří místní najdou jen díky smradu z kouře. I starý kriminálník Broax tvrdí, že si na takový život zvykl. Nic není vidět, i když to ukradne. A když to tvrdí Broax, tak to není hoax.
Nikomu ale není divné, že jméno Julius Šuman fičí i v kauze Babišových odposlechu. Místní jsou na něj hrdí a tvrdí, že kdo jiný by se měl tak pěkně starat o finance, než jejich starosta. Anebo se i on stal terčem neznámého hackera? Kdo tedy založil twitterový účet Skupiny Šuman, kde se začátkem května začaly objevovat odposlechy, na nichž Andrej Babiš vulgárně nadává na politické soupeře a plánuje, kdy zveřejnit diskreditační informace proti sociální demokracii? Odposlech by taky nemusel být slyšen natož vidět, nebo dokonce cítěn. V Hrbatově Kostelci by našlo uplatnění vícero lidí z různých pofidérdmích kauz.
A to to není fligna, nýbrž jiný příběh.
.. A já chci jen ženicha se zlatými koulemi!
V hospodářství a krčmě „U Černých“ na okraji Pardubic měli krásnou dceru na vdávání.
Jmenovala se Maruška a raději než hovory s chlapci měla toulání po lukách. Matka a teta často Marušce domlouvaly, ať zanechá toulek a vyhledá si ženicha. Ale Maruška na jejich řeči nic nedala.
Jednou teta Marušce povídá: „Maruško, Jeník z pivovaru by tě chtěl. Je to hodný chlapec a má zlaté srdce!“ Maruška tetě se smíchem řekla: „Zlaté srdce, to nic není, tetičko. Já chci jen ženicha se zlatými koulemi!“ a odběhla zalít zahradu.
Teta si povzdychla: „holka zatrolená... ale já ti ukážu!“ Teta měla strýce, který dělal vrátného v hradeckých kasárnách. Druhý den ráno se teta svezla na perníkářském voze do Hradce.
Zašla za strýcem a povídá: „Mám trápení s naší holkou, Matěji. Usmyslela si, že si vezme jen ženicha se zlatými koulemi. Vy tady máte spousty vojáčků, nemá některý z nich zlaté koule?“
Matěj se zamyslela a povídá: „No baže! Máme tady jednoho Maďara, Ištván se jmenuje. A tomu se přes řídké vojenské sukno zlato třpytí!“
Tetka hned běžela za Ištvánem a srdečně ho pozvala na návštěvu Pardubic o volném dni.
Za pár dní Ištván vkročil do krčmy „U Černých“. Marušce poskočilo srdce a zčervenala jako pivoňka. Dlouho si s Ištvánem povídali, ale Ištván byl stále velice nesmělý. Až se Maruška sama naklonila, že mu dá hubičku. Ištván uskočil a řekl: „Musím ti něco říct, Maruško. To co vidíš, není moje pravá podoba. Já jsem hodiny. Visel jsem na zdi u zlého černokněžníka a předcházel jsem se. Jednoho dne se černokněžník rozlítil a zaklel nás do podoby vojáka a poslal nás na vojnu, abychom se naučily dodržovat přesný čas. A pokud by mně políbila nějaká dívka, vrátím se do své původní podoby...“
Ale než to celé stačil Ištván doříct, dotkly se už Maruščiny rty jeho sličné tváře a Ištvánovi se vrátila jeho původní podoba.
Maruška zamyšleně hodiny vzala do rukou, pohladila je, pověsila na zeď... a tam visí dodnes.
Maruška si poplakala a nakonec spokojila se zlatým srdcem Jeníka z pivovaru.
