.. A já chci jen ženicha se zlatými koulemi!
V hospodářství a krčmě „U Černých“ na okraji Pardubic měli krásnou dceru na vdávání.
Jmenovala se Maruška a raději než hovory s chlapci měla toulání po lukách. Matka a teta často Marušce domlouvaly, ať zanechá toulek a vyhledá si ženicha. Ale Maruška na jejich řeči nic nedala.
Jednou teta Marušce povídá: „Maruško, Jeník z pivovaru by tě chtěl. Je to hodný chlapec a má zlaté srdce!“ Maruška tetě se smíchem řekla: „Zlaté srdce, to nic není, tetičko. Já chci jen ženicha se zlatými koulemi!“ a odběhla zalít zahradu.
Teta si povzdychla: „holka zatrolená... ale já ti ukážu!“ Teta měla strýce, který dělal vrátného v hradeckých kasárnách. Druhý den ráno se teta svezla na perníkářském voze do Hradce.
Zašla za strýcem a povídá: „Mám trápení s naší holkou, Matěji. Usmyslela si, že si vezme jen ženicha se zlatými koulemi. Vy tady máte spousty vojáčků, nemá některý z nich zlaté koule?“
Matěj se zamyslela a povídá: „No baže! Máme tady jednoho Maďara, Ištván se jmenuje. A tomu se přes řídké vojenské sukno zlato třpytí!“
Tetka hned běžela za Ištvánem a srdečně ho pozvala na návštěvu Pardubic o volném dni.
Za pár dní Ištván vkročil do krčmy „U Černých“. Marušce poskočilo srdce a zčervenala jako pivoňka. Dlouho si s Ištvánem povídali, ale Ištván byl stále velice nesmělý. Až se Maruška sama naklonila, že mu dá hubičku. Ištván uskočil a řekl: „Musím ti něco říct, Maruško. To co vidíš, není moje pravá podoba. Já jsem hodiny. Visel jsem na zdi u zlého černokněžníka a předcházel jsem se. Jednoho dne se černokněžník rozlítil a zaklel nás do podoby vojáka a poslal nás na vojnu, abychom se naučily dodržovat přesný čas. A pokud by mně políbila nějaká dívka, vrátím se do své původní podoby...“
Ale než to celé stačil Ištván doříct, dotkly se už Maruščiny rty jeho sličné tváře a Ištvánovi se vrátila jeho původní podoba.
Maruška zamyšleně hodiny vzala do rukou, pohladila je, pověsila na zeď... a tam visí dodnes.
Maruška si poplakala a nakonec spokojila se zlatým srdcem Jeníka z pivovaru.
