Sbírka básní: Předtelevízný domaséd
Jasmín Hovínko, velký básník český vydává novou sbírku básní sebranou pod stolem.
V záplavě střihů a obrázků,
kde sedím já - vyjevený domaséd,
visí mi rozum na vlásku,
s napětím poslouchám co provedl prorok Mohaméd!
Ve stoce střihů a obrázků,
kde sedím já - co popcorn nedojed,
nelze mysliti na lásku,
když tu vypadl z obrazu ten prokletý Mohahněd!
Screen, Screen, Screen
nic jiného již nevidím.
Už nevím zda sním či bdím,
u televize roky přístí prosedím!
....
Všude kam se podívám,
Hydru stále nalézám.
Jdu se najíst, - mám hlad,
do hospody vlezu, není tam? Snad?
To bych byl blázen bláhový
myslet si, že Hydra nemá piedestál barový!
Po pivu, po jídle, po Hydře,
vracím se makat uvadle.
Bere mi sílu,
mám v hlavě díru.
V práci mi „padla“,
a zas mě čekají na chvíli gumová madla.
Valím to stroze metrem,
za svým domácím teplem...
A je tam zas!
Už aby jí vzal ďas
Stojím tupě čekaje na vagón,
koukaje do dáli,
a na zdi se šklebí leštěný seladon,
Hydra řve: abychom koukali.
Až zámek pevně zapadnul,
v pokoji tiše ? Ano? Snad?
Uf, hlas Hydry ještě mě nestihnul.
Z toho by člověk pad.
...
Vyjdu si takhle na Vyšehrad,
bych nabral dech,
mám to tam rád,
jó...dát si zas lehonkej běh.
Ledva projdu bránou,
vidím vpravo tu bestii rozblikanou.
Řve víc a víc, řve jak Sirény,
až Nuselák je jí zkalený!
Vylezla na nás ven,
by řvala lidem v plén.
Hydra má už chapadla všude,
Co s námi! Proboha! Co námi bude!
....
V žilách mi tuhne krev,
když slyším z bedny řev.
Zas a znova ta slova přihlouplá,
není v ní pravdy zbla.
Pořady plné plev,
a lidé mají strachu plný zjev.
To dělá ta Hydra prolhaná,
kterou sledujete od rána!
Asi dvacet lidí co znám
se té bedny vzdalo,
stále je rád mám,
myslíte si? Je to málo?
Přestat koukat na tu nudnou televizi,
poslouchat tu pravdu cizí.
Uvidět novou vizi,
onu pravdu ryzí.
Tam kde pokora vládne bez područí,
prohlédnou jasně vaše oči.
Tam kde láska rozkvétá,
můza ráda oblétá.
