Božský řád: jak jsem zliskal kočku že půl hodiny seděla jak opařená
Máme rádi svoje mazlíčky, svoje ňunánky, máme rádi totiž už jen sebe! Znetvořeni svou sobeckostí.
A tak přichází z mnoha lidí Řád, který věci dá opět do pucu.
Pořizujeme si kočičky a pejsky, abysme naplnili svou prázdnotu a neschopnost obejmout a pohladit člověka. Jsme mrzáci a mrzáci v tom nechtěj bejt sami - a tak mrzáci kastrujou svoje kočičky a dělají z nich další mrzáky. A tihle kočičí mrzáci pak jedou dál: jsou stejní jako my, jsou to mrzáci. Dostávají třikrát denně nažrat, kuřecí prsíčka, mlíčko, chováme je jak v bavlnce - šak je milujeme! Ale co vlastně milujeme?
Máme rádi svoje mazlíčky, svoje ňunánky, máme rádi totiž už jen sebe!
Sami uvrháme chudáky slepice do klecí, kde to fakt není k životu, tyranizujeme kolem sebe celý svět - a říkáme tomu Kultura a jetště to vyvážíme ve velkým pod vlajkou Demokracie. Chce se mi z nás zvracet. Ten pohled do zrcadla je k zblití, je to pohled do žumpy.
A tak když mi kočička - „doslova baronka“ donesla sýkorku, která si křídla může ulítat pro svoje mladý, tak sem jí seřezal jak psa. Do němoty. Jen kňučela a nedovolila si na mě zavrčet. A stejnou kočku bych nikdy neseřezal, a spíš jí pomohl, když bych jí našel zbídačenou na ulici.
A toto je láska. Láska, která trestá přežranost, zabíjení pro zábavu a pozvedá ty, co trpí. Kočičce-baronce jsem dal ukázku toho, co to znamená se dostat do stavu, kdy si není jistá životem a okusla pocit co to znamená zažít posledních 5 minut svýho života.
Sýkorka se z toho snad vzpamatovala, sice se strachy posrala, ale nakonec uletěla. Nicméně nohu měla asi zlomenou, takže asi pojde, ale aspoň se bude moct rozloučit s „partnerem“ s kterou chtěli vychovat mladé.
A kdo na mě bude chtít psát udání na tejrání zvířat - vyserte si voko! Stejnak sem si to vymyslel a nikdo mi to nedokáže!
