Český lid se bouří
Občané vzali konečně spravedlnost do svých rukou. „Je třeba skoncovat s darmožrouty a diletanty,“ křičí rozčílený Václav Novotný, mluvčí klubu salónních revolucionářů, na náměstí Svobody v osm hodin ráno.
Přivstal si. Zdá se, že si občané konečně uvědomili, koho mají za politiky a rozhodli se jim říci jasné NE. "Řekněme jim jasné NE!" zní z úst Novotného. Říká to však jen cvičně, sám sobě. Má čas.
Teprve v půl deváté se na náměstí začínají srocovat první hloučky. „Máme holé ruce,“ křičí nespokojení občané a ukazují zaťaté pěsti.
Kolem desáté hodiny atmosféra houstne a někteří lidé si vyhrnují pravý rukáv. Až k rameni, jako symbol své politické orientace.
O půl jedenácté si vyhrnují další lidé další rukávy, ale levé. Vypadá to, že bude muset zasáhnout antikonfliktní tým. Jednotlivé hloučky do sebe začínají narážet. Dav se navzájem postrkuje, jednou směrem k mluvčímu a podruhé od něj. Mluvčí mluví, ale není ho slyšet.
V jedenáct hodin hlásí záchranná služba první raněné: je jimi devítiletá dívka a její otec. Občané sbírají dívku ze země a podávají si ji nad hlavami. "To je vaše dílo, to je vaše dílo!" skandují. "To je moje dítě!" křičí bezmocný otec; dívka je unášena davem na opačnou stranu.
Demonstraci točí nejprve TV Nova, poté Česká televize a poté TV Barrandov. Všechny televize přichystaly mimořádný živý diskusní panel. Všechny reportérky hystericky řvou. Nejvíc řve Martin Tuna, kterého odněkud zase vyhrabali.
V jednu odpoledne už toho mají všichni dost a jdou na oběd. Náměstí se vyprázdňuje. Kočičí hlavy jsou pokryty krví, na televizních obrazovkách, v mimořádném diskusním panelu, občané sledují dění na náměstí.
Ve dvě odpoledne začalo pršet a poslední lidé se odcházejí schovat.
