Den Svatého Ignora
..a příjde každému ten osudný den, kdy začně svítat....
...Pozdě v noci se potom Ignor, udolaný údivem, potácel směrem k doupěti.
Povznesen opilý vesmírnou hrou, nechápal co se může v hlavách těch, které někdy potkával,
a kteří své zjevné úsilí vyvíjeli na to, aby se ostatním jevili jako normální.
To ale z Ignorova hlediska vůbec nemohlo stát za námahu.
Snažit se být normální nebo dokonce jen tak působit, pro Ignora znamenalo totéž, jako být mrtev již za živa.
Velmi zjitřeně si všímal právě toho, že tito nebožáci se za vynaložení značného úsilí zatloukli do jakýchsi
průhledných elastických rakví, do nichž svět zdánlivě nezasahuje, aby se mohli v této pofiderní izolaci věnovat vzpomínkám
a představám.
Z tváří jim ale přitom do niter témeř nepovšimnuty kanou velké slané slzy, které skrývají sami před sebou i před ostatními a neví, že s veškerou
svou pokrytecky pěstovanou normálností se staly skutečnými blázny, kterým již vlastně není pomoci.
Rádi by snad zkusili začít ještě jednou a lépe, ale bojí se
ztráty pohodlí.
Vyseděli před televizí i v kanceláři jámu, na jejímž blátivém dně
důkladně zahnízdili a sami v sobě vypěstovali víru, že spočívají na vrcholu nebetyčné hory společenského úspěchu...
Z knihy Den Svatého Ignora, Pjér la Šéz.
